Kdo jsou naše idoly? Rodiče, státníci, sportovci, Lenin už ne.

Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Čapek, Jan Neruda, Milada Horáková, Václav Havel, Karel Gott, ale také Pelé nebo Diego Maradona, Reinhold Messner, Emil Zátopek, Věra Čáslavská, Ivan Hlinka nebo Alois Jirásek. To jsou obdivované osobnosti, o kterých mluví lidé, jichž jsme se na jejich vzory zeptali. S postupem času se význam některých osobností vytrácí, cena jiných naopak roste. Třeba takový V. I. Lenin dnes neznamená vůbec nic pro hordy těch, kteří dříve při každé příležitosti přesvědčovali o jeho velikost. Pravda, ponejvíce hlavně proto, že se to po nich vyžadovalo.

Senioři si v současnosti dobře uvědomují, jak velký vliv na jejich vnímání světa měli rodiče a prarodiče a také to, že právě rodinní příslušníci zůstávají na špici žebříčku obliby osobností, které prošly životem. „Ze všeho nejvíc pro mě znamenala moje babička. Zažila jsem s ní snad všechno. Mí rodiče hodně pracovali, tak jsem byla pořád s ní a rozuměla jsem si s ní víc než s maminkou. Všechny důležité věci mě naučila ona. A dala mi cenné rady do života. Vždycky jsem se snažila jít v jejích stopách,“ říká osmašedesátiletá Milena Provazníková z Plzně. Podobně se vyjadřuje také třiasedmdesátiletý Pavel Kárný z Prahy, který vzpomíná na svého otce: „Táta měl sice velmi vyhraněné názory a přísně vyžadoval kázeň, dnes by možná působil příliš upjatě, ale teď chápu, jak bylo důležité, aby se ke mně a k dalším sourozencům choval právě takto. Naučil nás základy slušného chování, vštípil nám morálku a ukázal nám, jak se chová člověk, který se nemusí hrbit. Měl sice kvůli tomu problém s komunisty, kteří jej chtěli zpracovat ke svému obrazu, ale on nepodlehl a zůstal rovný. Do strany nikdy nevstoupil a nám dokázal vysvětlit, v čem je tehdejší ideologie vražedná. Nechápali jsme jej hned, ale později se nám všechny souvislosti vyjevily. Kromě otce vidím podobný vzor už jen ve Václavu Havlovi, byť jeho známé milostné eskapády nepatří mezi znaky vytříbené morálky. Ale pro vše, co Havel udělal pro tuto zemi, se nad těmi zálety, o kterých koneckonců jeho partnerka Olga věděla, dá přimhouřit oko a pousmát se jim.,“ vyznává se pan Kárný.

Nejbližšími vzory vždycky byli slavní lidé. Sportovci, kteří rozplakali hrdé české diváky u televizorů, nebo herci, na něž se stály fronty u kin a divadel. „Ohromně mě kdysi nadchl příběh manželů Zátopkových, úplně jsem se s nimi ztotožnila, úspěch jim přála a strašně chtěla být jako oni. I já jsem našla muže, který mi byl oporou jako Emil Daně, i proto jsem k této dvojici tíhla celý život. Moc se těším na film o Zátopkovi, který teď půjde do kin,“ říká osmašedesátiletá Marie Dlabajová ze Zlína.

Nad tím, co vlastně znamená mít svůj vzor a jak dokáže taková osobnost ovlivnit jiného člověka, se zamyslel dvaasedmdesátiletý Jaromír Kostka, který nyní žije v Českých Budějovicích: „Jasně, že jsem si prošel papouškováním, že největší člověk na světě byl Lenin, po něm Stalin, Gottwald a podobně. Ale opravdové osobnosti jsem vždycky vnímal někde uvnitř. Třeba učitele ze střední školy, na jehož jméno už si sice dnes nevzpomenu, ale jehož věty jsem si v dospělosti často vybavoval. Byly to vlastně jen takové bonmoty, kterými glosoval důležité věci v životě každého člověka. Nevím, jestli to dělal schválně, ale když třeba do učiva o zemědělských plodinách zakomponoval poselství, jak je důležité zachovávat remízky a nechávat prostor pro zvěř, šel tím vlastně proti tomu, co v období kolektivizace a rozorávání mezí vládnoucí strana hlásala. Docela tehdy riskoval,“ vybavil si pan Kostka. „Idol je vlastně takový pomocník, když nevíte, kudy kam. V té chvíli si představujete, jak by se zachoval on a podvědomě pak jeho kroky následujete. Třeba když jsem měl v práci nabídku, abych se posunul na místo kolegy, který byl ale mým přítelem, hned se mi vyjevilo, jak ten profesor kroutí hlavou a říká, že tohle nemůžu kamarádovi udělat a musím odmítnout. Přesně to jsem udělal a za pár měsíců dostal ještě lepší nabídku, navíc na místo, kde jsem nikoho nikam neodsouval. Těch příkladů bylo v životě víc, ale na tento si vzpomínám hned,“ popisuje pan Jaromír.

A co když zjistíte, že jste se ve svém idolu spletli? I to se stává, ale není proč se za to stydět. „Měla jsem hodně ráda pořad Televarieté a obdivovala jsem pohotovost Vladimíra Dvořáka, ale pak jsem jednou naživo viděla, jak se chová k lidem kolem sebe a jak neslušně se vyjadřuje, úplně jsem zkoprněla. Možná měl jen špatný den, ale v ten okamžik se v mé mysli z idola změnil na odstrašující případ,“ vypravuje čtyřiašedesátiletá žena, která je z Východních Čech a má paradoxně jméno velmi podobné jiné hvězdě Televarieté, jmenuje se totiž Jiřina Bodalová.

A jaké jsou vaše další idoly a vzory?

Vždycky pro mě byl idol Karel Gott. To byl tak neuvěřitelně talentovaný a pokorný člověk, že si troufám říct, že druhý takový už se neobjeví. A všichni ho měli rádi. Já si nepamatuju, že by na něj někdy někdo řekl křivého slova. To byl prostě Bůh, jak se říká.

Josef Vychodil, 81 let, Pardubice

Žádný idol nemám. Myslím si ale, že nám dali dobrý vzor ve škole. Bylo to sice někdy tvrdé, ale člověk nějaká pravidla potřebuje. A kdy jindy jsme si to měli pořádně vštípit, než jako malí kluci.

Jaroslav Hlobil, 75 let, Smiřice ve východních Čechách

Já jsem se vždycky snažila nikoho nekopírovat, žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Velký vzor byl pro mě můj otec, ale měla jsem dost svou hlavu a věci jsem si dělala zásadně po svém. A pro své děti jsem se snažila být taky dobrým vzorem.

Lucie Zámečníková, 73 let, Cheb

Idolem pro mě byli Beatles. Naprosto jsem je tehdy zbožňoval. Začal jsem podle nich dokonce nosit delší vlasy. Zasáhlo mě, když se rozpadli. Chvíli jsem věřil, že je to jen přechodné.

Ladislav Zicháček, 66 let, Havlíčkův Brod

Asi se nedá říct, že by to byl idol, ale vždycky jsem obdivoval mého dědečka a chtěl být jako on. Se vším si uměl poradit, všemu rozuměl, všechno opravil, a ještě měl trpělivost na nás děti. Nevím teda jistě, co všechno opravdu uměl a kdy to byl jen pokus-omyl, ale když jsem byl kluk, tak jsem ho opravdu viděl tak, jak dnešní děti vidí supermana.

Jan Hložek, 66 let, České Budějovice

To já asi žádný takový idol nemám. Leda našeho souseda, co bydlel vedle nás ve vsi, když jsem byla malá. Žil sám, chodil do práce a doma se staral o dost zvířat a ještě k tomu měl sad. Vždycky se o všechno postaral, všechno si spravil a kolikrát přišel i tatínkovi s něčím pomoct, když bylo potřeba. Byl dost pracovitý. Tehdy jsem si říkala, že bych se taky chtěla umět o sebe tak postarat, i když jsem ženská.

Marie Dokoupilová, 87 let, Brno

kos